Dnešní den nezačal hezky. Skončilo to velkým pláčem. Ale vlastně neskončilo. Skončilo to poznáním a pochopením, že nemůžu čekat, že někdo zvenčí mi s tím pomůže. A že já jediná jsem ta, co může přestat být nešťastná. Takže to vlastně skončilo rozhodnutím. Rozhodnutím všímat si víc toho, co mě potěšilo. Rozhodnutím zaznamenávat si malé každodenní radosti, abych se měla kam obrátit, až mi zas bude smutno.
Dnešní moje drobná radost se týká rozhovoru s jedno mou kamarádkou. Není to nějaká vyloženě blízká duše, ani se moc často nevídáme. Ale prostě občas rády zajdeme na kafe a popovídáme si. Včera jsem si víc než hodinu telefonovaly (poté, co jsme se asi půl roku neviděly). Ke konci telefonátu mi povídá, že si uvědomila, že kdyby potřebovala někdy pomoct, tak já tu pro ni budu. Úplně mi to vehnalo slzy do očí. Jsem moc ráda, že tak na ni působím. Navíc to znamená, že i když si někdy myslím, že mě lidi nemají moc rádi a že mám nějaké odpuzovací kouzlo, které jsem ještě nestačila uchopit a rozptýlit, tak to přeci jen není tak definitivní.
